Charakteristika:

Když se řekne feferonka, většině z nás se vybaví právě tato odrůda, někdy lidově nazývána kajenský pepř. Toto označení je ale velmi nepřesné, protože s pepřem mají společnou opravdu jen tu pálivost.

Plod ‚kajenské feferonky‘ má na bázi průměr asi 2 cm a jeho délka se pohybuje kolem 10 cm. Je úzce zašpičatělý a většinou mírně zakřivený. K dostání jsou buď v zelené nebo červené barvě. Slupka feferonek je velmi pevná, nepropustná a dobře chrání plod před dehydratací. Při správném skladování proto vydrží feferonky dlouho čerstvé.

Pálivost kajenských feferonek se pohybuje mezi 30 000 a 50 000 Scovilleho jednotek pálivosti (SHU), což je ve srovnání s jinými typy feferonek relativně mírná pálivost.

Využití:

Velmi oblíbené jsou papričky k přípravě různých studených i teplých omáček, past a dochucovadel. Známá je pasta Sambal vyrobená z chilli papriček, česneku, cibule, šalotky, soli, octa a cukru – používá se často v Indonésii, Malajsii na Srí Lance a v jižní Africe. Používá se jako dochucovadlo, dip nebo dresink.

Další populární pastou je tzv. Harissa, což je směs chilli papriček a česneku, typická pro severní Afriku, především Maroko, Tunisko a Alžír. Občas jsou přidávány také další přísady – koriandr, olivový olej, rajská jablíčka, kumin a další. Nejčastěji se používá k ochucení pokrmů.

Častá je kombinace chilli papriček a koriandru, který jejich chuť a výraznost výborně doplňuje a „ladí“.

Chilli papričky by se nikdy neměly konzumovat vcelku – mohly by způsobit i závažné poškození trávicího traktu!

PŮVOD, TIPY A ZAJÍMAVOSTI:

Červené druhy chilli papriček jsou bohaté na vitamin C a karoten, některé vitaminy skupiny B, hořčík a železo. Žluté a zelené papričky (nezralé) mají výrazně nižší obsah vitaminů. Chilli papričky jsou původem z amerického kontinentu, především z Jižní Ameriky, kde je jejich pěstování a užívání doloženo již v době 7 500 let př. n. l. Po jejich objevení španělskými kolonizátory se velmi rychle rozšířily i do ostatních tropických a subtropických částí světa, najdeme je tedy kromě Jižní a Střední Ameriky také v Indii, Číně, Japonsku, Vietnamu i Africe. Hojně se užívají rovněž na Balkáně. Používají se jako pokrm, koření i léčivo. Jejich léčivé účinky byly popsány již v 15. století během výprav Kryštofa Kolumba.