Charakteristika:

Maniok jedlý je až pět metrů vysoký mírně zdřevnatělý, tropický keř, původem z Jižní Ameriky. Po bramborách tvoří nejpěstovanější plodinu bohatou na škrob. Konzumují se hnědé hlízy, které u planých odrůd mohou obsahovat menší množství kyanovodíku, který po převaření mizí. Maniok má příjemnou lehce nasládlou chuť. Podlouhlé kořenové hlízy o průměru od pěti do osmi centimetrů a délky od patnácti do třiceti centimetrů mají hnědou slupku. Po odloupnutí se pod ní objeví jakoby zmačkaná bílá dužnina. Po odříznutí jakékoli části rostliny prýští z rány husté latexové mléko. Rostlina do hlíz ukládá různé zásobní látky, především škrob. Hlízy původních kultivarů manioku obsahují malé množství prudce jedovatého kyanovodíku, který se musí odstraňovat varem, sušením nebo kvašením. Nově vyšlechtěné odrůdy však již kyanovodík neobsahují.

Využití:

Z manioku se vyrábí placky, mouka na chléb, kaše, škrob, klih, pivo, alkohol i ocet. Zahušťují se s ním polévky a omáčky. V některých oblastech se mladé stonky manioku používají jako zelenina. Maniokový škrob se využívá i na výrobu plastů, lepidel a gumy. V západní Africe se z manioku strouháním kořenové dužniny, ždímáním, kvašením a sušením připravuje gari, které se pak namočené dává do polévek, zalévá omáčkou či sype cukrem. V Ghaně jedí fufu z vařených a rozmělněných hlíz v rybí, masové či zeleninové polévce. Chikwangue – vyluhované, propasírované a poté v banánových listech uvařené těsto znají ve střední Africe.

PŮVOD, TIPY A ZAJÍMAVOSTI:

Předpokládá se, že byl známý už 2 500 let před naším letopočtem. Jeho nejstarší archeologické nálezy pocházejí z Peru. V západní Africe se v současné době vypěstuje 62 milionů tun těchto jedlých hlíz, které mají místní název „fufu“ a tvoří základ živobytí pro půl miliardy lidí.